Dana Kutálková

Úvodní slovo při zahájení výstavy keramiky  Jana Kutálka , dne 15.3.2007
Dana Kutálková

Vážení přítomní, hosté a přátelé,

děkuji Vám , že jste přišli na zahájení výstavy zde v Letohrádku, protože mi jistě pomůžete vyrovnat se s mou dnešní zcela  novou  a nezvyklou  rolí   – totiž s rolí autorky výstavy.
Moje profese je kumštu na hony vzdálená a dodnes hodnotím umělecké předměty stejně jako většina z Vás : „to se mi nelíbí – líbí – moc líbí“ případně „tohle bych chtěla mít“.

S trochou nadsázky  lze říci, že  mou  jedinou kvalifikací je v tomto případě  fakt,  že jsem se do Kutálkovic rodiny přivdala. Nikdy jsem toho nelitovala – děda i babi , jak jsem si zvykla svému tchánovi a tchýni říkat, byli  totiž bytostně hodní a laskaví lidé. A dědovi panáci patřili téměř bez výjimky do kategorie poslední – totiž „líbí a chtěla bych je mít.“ Měla jsem štěstí  – nebyl problém je mít, ale vybrat si, pokud jsme nechtěli, aby náš byt vypadal jako depozitář. Řešili jsme to proto dlouhodobými a občas obměňovanými „zápůjčkami“
z atelieru. A časem se vyloupla skupinka keramických plastik , kterých bychom se už jen velmi těžko vzdávali…

Jak  šel čas, až příliš rychle ubývalo členů rodiny i známých, kteří by se do mé dnešní role hodili podstatně lépe, až nakonec příprava celé výstavy i  vzpomínání při letošním dvojnásobném jubileu  zbylo na mě. Naštěstí jsem na to nebyla  úplně sama.  Radou i skutkem mi vydatně pomáhala  moje rodina i  řada kamarádů. Všem moc děkuju, protože bez nich by byla celá akce nad mé síly fyzické i psychické. Děkuji i Národnímu muzeu, zejména pak zde přítomnému vedení  Národopisných sbírek, které dalo k dispozici tyto krásné prostory a postaralo se o  organizaci  výstavy, i všem ostatním, kteří se na přípravě výstavy podíleli.

Když jsem zvažovala, jak výstavu koncipovat, vyhrála nakonec na celé čáře představa, že letošní výstava my měla být  především pro radost.  Chtěli jsme také ukázat plastiky, které běžně k vidění nejsou, leda byste k jejich majitelům přišli na návštěvu. Musela jsem ale všem slíbit, že neprozradím, co komu patří. Jeden z nich to vyjádřil přesně i za ostatní : „Chceš po mně, abych ti půjčil člena rodiny, a nerad bych o něj přišel.“

Stejně jako lidi, i tyhle keramiky mají své osudy – přežily se svými majiteli malování bytu, stěhování , občas bylo třeba je vykoupat nebo si je pochovalo některé dítě. Stejně jako lidé tak  přišli občas k  bolístkám a drobným zraněním. Některá jsou zahojená odborně, jiná jen rukou majitele. Pokud si jich všimnete, berte je jako svědectví o tom, že  tyhle keramiky nejsou jen položkou v katalogu, ale že  s rodinou, která si je vybrala, opravdu žijí.

Při sestavování scénáře jsem s odvahou laika zvolila možná trochu nezvyklé řazení  dědových panáků  podle tématických okruhů. Připadalo mi přehledné a zejména pro dětské návštěvníky přitažlivější než obvyklé chronologické řazení.

A když jsem  všechny ty plastiky shromažďovala,  koupala, sušila, rovnala a balila, znovu jsem si uvědomovala, jak neuvěřitelnou tvarovou i barevnou pestrost mají jednotlivé náměty a jak dlouhou cestu prošly  – kdo bude chtít trošku srovnávat, může se sám přesvědčit třeba na tématu krasojezdkyně, různých faunů a satyrů nebo na věčném tématu Adama a Evy.

Musela jsem toho při přípravě výstavy i hodně přečíst a probrat se množstvím materiálu z archivu.  Oživila  se  přitom  spousta vzpomínek, které teď  po letech už nebolí,  ale spíš  pohladí. Proto ode mne nečekejte  žádné kunsthistorické rozbory či úvahy –  texty provázející tuto výstavu i tabulky k jednotlivým tématům ve vitrínách  jsou  inspirovány  především vzpomínkami. Dnešní hektická doma je  přesycená zprávami o katastrofách, násilí a  nepravostech všeho druhu, a  myslím, že všichni  potřebujeme  jako protiváhu  pořádnou dávku  laskavosti, optimismu a pohlazení na duši.

Stojí za to připomenout v této souvislosti i jeden z dědových výroků :
Jsem šťastný člověk. Život mi zůstal málo dlužen, naplnil se mi tím, co dělám rád. Optimismus, to je něco jako moje tělesná vada. Ale protože to není kosmetického původu, nenechám si ji odstranit. A mám opravdu moc rád lidi.

Také katalog, který tuto výstavu doplňuje, je spíš  knížkou pro radost než klasickým katalogem. Nabízí Vám  pár dalších vzpomínek a také  texty lidí, kteří prošli dědovým atelierem. Snad se mi tak podaří aspoň trochu oživit a do budoucna udržet obraz člověka, který vytvořil dílo, s nímž se můžete dnes seznámit v prostorách tohoto Letohrádku. Obrazová část knížky pak obsahuje i řadu fotografií, jejichž předobraz zde nenajdete – k naší lítosti jsme při výběru exponátů museli  kvůli technickým problémům s instalací vynechat keramické reliéfy.

Přesto, že  se naše rodina musela obejít bez finančního přispění jakéhokoli sponzora,  povedlo se vydat docela obsáhlý a krásně vytištěný materiál, který  – jak doufám –  zatouží mít ve své knihovně nejeden  návštěvník výstavy. A odborník, který na této výstavě bude třeba postrádat  retrospektivu či průřez dílem, najde tam tolik odkazů a informací, že se bez katalogu také neobejde a my budeme muset brzy objednat dotisk…

A když je řeč o průřezu keramickým dílem Jana Kutálka, někteří z Vás možná vědí, že velká výstava dědovy keramiky byla  řadu let součástí expozice na hradě Svojanov. Loni na jaře se ale vyměnil  kastelán a s ním i koncepce hradu. Výstava tam proto končí a my hledáme  jiné prostory pro stálou výstavu.  Při zauzlovaných životních situacích děda sice vždycky říkal – neboj se , plivníci to zařídí. Já sice plivníkům věřím, ale přece jen bych jim ráda pomohla. Třeba někoho z vás napadne nějaká možnost,  prostory, kde by jim bylo dobře. Stejně jako děda,  mají totiž i jeho panáci  rádi lidi. Bylo by mi líto sbalit je teď do beden. Až si prohlédnete připravenou výstavu, snad pochopíte proč.

Co říci na závěr – hlína i glazury  dědu poslouchaly na slovo. Neomezen technickými problémy, celý život obměňoval svá oblíbená témata a hledal další tvary a barevná souznění, až  na konci své dráhy  dospěl k prostému válcovitému tvaru s výraznými, charakteristickými detaily i glazurami.

Podstatu  svého kumštu shrnul v jakémsi rozhovoru v době, kdy mu bylo šedesát :
„ V určité době jsem přestal dělat anekdoty. Pak jsem najednou začal tvořit náznaky. Něco, co  dává člověku prostor, co si má sám dopředstavovat. Prostě přemýšlej, proč se plivník jmenuje Dumas nebo Račikuš. Dřív byla liška, vrána – všechno jasné. Dnes se to všechno zhustilo – v liškovitost a vránovitost. Nemohu se dívat do Brehma, to by mě vážně pletlo. Tohle tedy není lev, ale lvovitost. Je to podstata věci, nikoli věc sama.“

Jak to odborně zformuloval pan profesor Spurný – „proces výtvarné metamorfózy  se nezakládá na přímém popudu z konkrétní skutečnosti a není také bezprostřední zrakovou zkušeností korigován.“
Doktor  Milan Krejčí, dědův poslední pomocník a sekretář v jedné osobě,  jednou napsal, že bezedný kadlub jeho nápadů může vystačit na celou sérii životů. A tak vzkazuji tam nahoru – Milý dědo, dělala jsem, co jsem mohla a uměla. Sám víš nejlíp, kolikrát jsem tě prosila o pomoc, když jsem něco nemohla najít. Jestli jsem něco popletla, ty mi to odpustíš, i když si ze mě určitě budeš dělat ouštěpky jako vždycky. A snad ty svoje neuskutečněné nápady ještě někdy v nějaké jiné podobě uplatníš.

Vernisáže výstav Jana Kutálka nikdy nebyly jen společenskou akcí, staly se vždy spíše setkáním známých, přátel a lidí, kteří věděli, že na výstavě najdou dobrou náladu a  budou domů odcházet   spokojení a s veselejším pohledem na svět.

Doufám, že dneska to nebude jiné. Laskavosti, dobromyslného humoru a dobré nálady je nám všem velmi zapotřebí.

Děkuji Vám za pozornost a přeju Vám příjemnou zábavu.