Vzácní hosté a vážení přátelé,
měl jsem dneska sto chutí obléknout si namísto tohoto obleku z prodejny Alias na Václavském naměstí 18 spíše ornát či kasuli, albu a kolárek, vystoupit zde v galerii na připravenou kazatelnu a důstojným gestem pravé ruky ukázat na Jana Kutálka se slovy: Ecce alter deus, stvořitel nebe i země! Tedy latinsko-česky, aby z toho něco měli jak lidé vzdělaní, tak lidé školení a v neposlední řadě i lidé docela normální.Jan Kutálek by zde ovšem musel stát a obávám se, že by klidně stál – v dlouhé bílé řize, neboť seč moje paměť sahá, žádný bůh nižádného náboženského seskupení nenosil sako. Mohl by ovšem mít i pracovní zástěru s patinou hlíny, protože tu stvořitelé nosívají spíše, třebaže pak už nevypadají jako bohové, nýbrž jako dělní lidé, takže se u nich omylem zastaví tu ředitel, tu exkurzant a tu – při troše štěstí – i představitel a lidsky se jich pozeptá, kde je bota tlačí.
Svět, který nám Jan Kutálek stvořil a jímž nás i v léto chvíli obklopuje, je sice podle mého názoru nevědecký, a proto se v něm nádherně žije. Je to svět plný potěšení, v němž každé stvoření a každá bytost má svoje jméno a nikoli jen číslo, a svůj osobní, nikoli masový osud, a ten může do jisté míry ovlivnit svojí pílí a svým důvtipem.
Ve světě Jana Kutálka vyvolávají úzkosti, stresy a strachy nikoli nesplnitelné úkoly, nedostupné kartotéky a anonymní spoluobčané, nýbrž konkrétní a poznatelné bytosti jako čerti, hejkalové, vodníci či raraši. Nemohu se neradoval z toho, že už jen jména, jimiž Jan Kutálek zabydlil svůj svět. jsou sama o sobě lahůdkou. Jistě jste nepřehlédli, že například vodník s pohotovostním jménem třetího stupně Devoda se povahově liší od svých kolegů Vinpína a Lokráda, kteří si přímo koleduji o bližší kontakt s panem doktorem Skálou od Apolináře. Maje na mysli i mezinárodní rozvoj vodnictví vytvořil Jan Kutálek hastrmana, který plní své úkoly v holandských grachtech a nese proto typické nizozemské příjmení Vantrok. Nezapomněl ani na německy mluvicí země, pro něž vybral jména, jež ko¬respondují s pravidelným hlášením Československého rozhlasu o stavu vody na českých tocích: jeden je pokřtěn jako Durchfluss a druhy jako Vasrštand.
Jan Kutálek je i pokračovatelem a umocnitelem díla Františka Palacké¬ho. Modeluje dějiny, které jsou přehledné, srozumitelné a trvanlivé, a nevyžaduji častých adaptací ani nákladné osvětové činnosti. Nechává-li například Paridovi unést Helenu, postačí vám jediný pohled, abyste pochopili, proč ji unesl a co to bude mít za následek. A neméně krásné u něho je, že už dva a půl tisíce let pořád platí, že ji unesl opravdu Paris, že ji unesl Menelaovi, že Achilles byl hrdina, a Hektor, ač z opačného tábora, taky, a že trojského koně vymyslel Odysseus.
Jeho historické náměty pokrývají časový prostor od Adama a Evy přes Karla IV. a Elišku Pomořanskou. které zde vidíte, až po císaře Františka Josefa, jenž zůstal v ateliéru. Ten tvoří zatím chronologickou hranici, po kterou se Jan Kutálek propracoval, ale kterou, jak z hloubi duše doufám, vysoce překročí.
Nejvýznamnějším přínosem pro náš současný život jsou ovšem Kutálkovy bytůstky, které pomáhají při provozu domácnosti. Pro pohostinné rodiny stvořil hospodáříčka se jménem Vitaj. Pro ty, kdo jsou návštěvami spíše postihovány, jednoho hospodáříčka jménem Douven, jiného se staroslovanským jménem Hostiven a dalšího se světáckým jménem Bajbaj, zatímco hospodáříček, jehož pracovní náplní je hlídat, aby si hosté neodnášeli lžičky a neplýtvali francouzskou hořčici, nese jméno Hostipas. Do domácností, které jsou terčem různých překvapení, je určen hospodáříček Noné, zatímco rodinám decimovaným častým sklerotickým hledáním klíčů je určen Miklíček a Šestiklíček. Myslí i na lidi, jejichž pravidelnou večeří je Diazepan či Meprobamat a posílá jim hospodáříčka se jménem Spifajn. Klaun, kterého osud donavigoval k mytí oken, nese adekvátní jméno Myčoken, zatímco klaun s tahací harmonikou demonstruje Kutálkovu důslednost v logice, protože tu harmoniku opravdu táhne za sebou po zemi. Jan Kutálek je ostatně ojedinělým případem výtvarníka, jehož názvoslovné stránce díla se věnoval i odborný jazykovědný orgán Naše řeč.
Vzácní hosté a váženi přátelé, čím nekompromisněji běží čas, tím více si uvědomuji, že mluvím nikoli proto, že by to dílo Jana Kutálka potřebovalo, nýbrž abych učinil zadost vžitým vernisážním rituálům. Jan Kutálek totiž patří k těm šťastným a velkým kumštýřům, kteří nepotřebují vykladače a které milujeme, aniž by nám to musel někdo ukládat, které milujeme, ať o nich kdokoli jakkoli mlčí či naopak kdokoli jakkoli mluví. Žijeme v dobách, kdy ať otočíme jakýmkoli knoflíkem či jakoukoli stránku, uvolníme stavidlo, jímž se na nás začne valit žluč, nenávist a násilí. Začne se na nás valit záplava slov jako terorismus, boj, atentát, útok, demonstrace, konflikt, výjimečný stav, únos, vandalismus, oddíly, proces, masakr a další a další. Člověk neví, zda je svět úchylný, či on sám nezralý, zda se má do toho vrhnout a zmnožit stávající násilí svým násilím a stávající urážky svými urážkami, či zda se má spíš zbláznit – což je problematické, neboť kdoví, jestli by to na něm někdo poznal – anebo zda má jít na půdu a vyhledal si trám o spolehlivé nosnosti.
Já osobně myslím, že v takových okamžicích mu mají padnout oči nebo myšlenky na něco, co vzešlo z rukou Jana Kutálka. Vstoupíte-li do jeho světa, hle, vše se zjasní a brzy si všimnete, že na Zemi je líp, než jak vám to líčí ti, kdo vyhrožují či slibuji, že Zemi přiopraví. Svět Jana Kutálka je totiž zrcadlem jeho srdce, a takové nenosí každý, je zrcadlem jeho povahy a jeho víry v řetězovou reakci laskavosti. Jan Kutálek totiž věří, že usměje-li se na někoho, ten někdo se obratem usměje na někoho jiného a ten opět na dalšího, takže svět zhezkne a stane se obyvatelným bez nákladných investic a mnohomluvných opatření.
Tuto teorii si zde v galerii můře ověřit každý sám na sobě, na svých po¬citech, které v něm vyvolávají výsledky Kutálkovy několikaleté práce. Což je slovo, které on sám uživá s rozmyslem, neboť sám o sobě vytrvale tvrdí, že nepracuje, že si jen hraje. Že jinak by těch jeho panáků – jak nezdvořile nazývá svou tvorbu – nebyla ani desetina. Neboť kdyby prý Edison pracoval a nehrál si, dodneška bychom prý nesvítili žárovkou.
Tato myšlenka se mi zdá být tak hluboká a krásná, že ji snad ani nebu¬du narušoval připomínkou, že první žárovku – jak dobře ví především dnešní mladá generace – sestrojil dva roky před Edisonem geniální vynálezce Pavel Nikolajevič Jabločkov.
Drahý Jene, jestli ‘si si všim’, netituloval jsem tě za celou tu dobu ani jednou slovem Mistře. Neučinil jsem tak nikoli proto, že by ti tento titul nepříslušel, nýbrž proto, že z titulů, kterými naše společnost disponuje, je příliš malý na to, co jsi udělal, co dovedeš a co rozdáváš.
Navíc by toto oslovení bylo přece jen jakýmsi položením prstu na ústa v okamžiku, kdy chce člověk říci to nejpodstatnější: že jsi tuze náš, že právě ten tvůj svět potřebujeme a že nic nenasvědčuje tomu, že bychom ho v nejbližším čtvrtstoletí potřebovali méně, ať ti bude kolik chce. Narozeniny máš ode dneška za dva měsíce, ale už dneska všechno nejlepší, Jene! A pokud možno dříve, než za těch obligátních a usančních pět let. Na shledanou v Jízdárně Pražského hradu!
František Nepil, květen 1987 na vernisáži výstavy v Kramářově galerii.