Barvy a barvičky
Keramické glazury mají zvláštní vlastnost: jsou bílé a šedavé a jsou si až k neuvěření podobné. Rozzáří se teprve, když projdou žárem pece. A zlato, nanesené v tenounké vrstvě, jim dodá šmrnc. e vzpomínkami je to stejné: teprve čas jim dodá lesk i barvu. A zlato? Snad to je ta špetka vymýšlení, kterým se vzpomínka vždy liší od té pravé skutečnosti.O pohádkáchV posteli bylo teplo. A bylo i v chaloupce, kterou si Karlíček s Pepíčkem postavili. Ti dva přicházeli každou neděli a zůstávali, dokud se tátovi nechtělo vstávat. Vyprávěl o trpaslíčcích, a jak to u rodičů bývá, občas při tom usínal. Karliček s Pepíčkem se ocitali hned tu a hned zas tam a metoda blízká filmovým střihům dodávala nekonečnému seriálu zvláštní dramatičnost.
Táta dovedl vyprávět, obzvlášť když toužil po klidu a chtělo se mu spát. Jednou svým vnučkám vylíčil zimní spánek medvíďat tak přitažlivě, že vydržely v posteli o hodinu a půl déle.
Co přišlo dál? Kupodivu to nebyly české pohádky. Tenhle žánr přenechával otec mamince. Nedělili se o práci často – každý měl svůj díl světa. Jen vánočky, které máma zadělala, zapletl táta. A nevěřím, že by to moje maminka nedokázala. Vánočka byla ale v naší rodině sochařské dílo, tak jako pečená kuřata či husa, kterou táta čas od času pro své přátele vytahoval z pece.
To, co mě v dětství minulo, byly i české a moravské lidové písničky. Když táta zpíval, zůstával u velkoměstského folklóru a já brzy pochopil, že…..takovýho frajera se jeden muší bát, kterej nosí šísky, atku, na kalhotech štráf.,.”, Teprve o řadu let později, v Malokarpatské vinárně, jsem jedné noci zjistil, že táta nedovede lidové písničky jenom modelovat, ale že jich zná zazpívat víc než celá cikánská kapela, se kterou se vsadil.
Národní pohádky a písničky jsme tedy přeskočili. A vtrhli jsme do světa pověstí a mýtů. Jirásek, Homér, Svátek, Ovidius a taky Robert Graves – všechna ta vyprávění měl táta rád. Dokázal mě jimi bavit v tramvaji celou cestu z Hrdlořez až do Dejvic. A neusínal při tom ani trochu. Taky ty antické příběhy nosil domů na hliněných talířích. A já brzy rozlišoval podle primárních i sekundárních znaků nymfy, najády, satyry, kentaury i fauny. A učitelku v první třídě jsem bavil popisováním Diových záletů.
O hliněných králích
Táta měl v ateliéru Dědka. Dědek byl kamnář, snad poslední v Praze. Byl na řemeslo hrdý. Své vyprávění o něm začínal vždycky slovy: „Jo my, hliněný králové,..” Když se v ateliéru trochu okoukal, přijal i tátu do té úctyhodné dynastie.
Od Dědka se můj otec naučil jiné fígle, než znal od hrnčířů a od moravských džbánkařů. Když jsem se říznul do prstu, hlinění králové plivli na cigaretový papírek a obalili to hlínou. Rána se zatáhla, zvlášť když se nad ní zamumlala kouzelná slova: „šánžépasé”.Hliněné monarchy hlína poslouchala. A jak. Dědek po kamnářsku sekal křehké glazované kachle. A táta? Z hliněné cihly uřízl kus velký akorát do dlaně. “Tak, co to bude?” zeptal se. „Bude to pes. Tedy určitě to měl být pes!” Tátovy prsty ale najednou tu zmáčkly a tu zas popotáhly a ze psa byla kráva. Než jsem to řekl, kráva se proměnila v kočku, kočka v želvu, ta ve slona a tak pořád dál. Hlína v tátových rukách žila a dělala na mě dlouhý nos.
Jako hliněný král měl táta ty nejsprávnější insignie: vidličky, trubičky, brčka a špejle, zlomený nůž a taky sadu válečků na nudle. Pochopitelně, měl i vznešené Špachtle z exotických dřev. Ty se ale většinou válely stranou. Stará ocelová vidlička – to bylo jeho žezlo.
O té správné lince
Zas je to jen barevný střípek vzpomínky. Maminka postavila na stůl konvičku s čajovou esencí. Čaj voní a táta kreslí. Propisovačkou čmárá na starou obálku, na kraj novin, na telefonní seznam, na každý kus papíru, který mu přijde pod ruku. Kuličkový hrot znovu a znovu s nepatrnými odchylkami opisuje tvar. Je to, jako by hledal předem danou, ideální stopu. Najde ji. Tučně a několikanásobně ji vytáhne. A z obálky se zazubí sluníčko anebo pratvář pračerta (to dvojí pra je správné – keramičtí Čerti nebyli ještě tenkrát na světě).Kde je ten čaj? Táta ho vypil. A kde jsou ty kresby? Popeláři je odvezli. Obrázky ztratily pro otce význam v tom mžiku, kdy hrot propisovačky našel správnou cestu. O něco později tátův bratr Gába – z profese vojenského stavaře přivyklý štábní kultuře – dal přiříznout čtvrtičky papíru a připravil dřevěné krabice. Do těch se kresby měly skládat podle tématiky.
Táta dál doma čmáral na obálky a pak v ateliéru rychle a vlastně z povinnosti zopakoval domácí úkol. Těch čtvrtiček i obálek mohlo být ostatně mnohem víc. Jenže maminka začala chodit do práce a otec počal dbát o mé zdraví. Proto čas od času uvařil k snídani kakao. Vypil ho se mnou, dal si cigaretu a vyrazil na Žižkov do ateliéru. Dvojka se líně plazila z Dejvic a na mého tatínka šla po kakau žízeň. Než přestoupil u Bulhara na jednadvacítku, musel žízeň zchladit. A když se někdy vracel nazítří („tatínek pálí” – říkala v takové situaci maminka), přinášel od Mariánského obrazu marinovaného úhoře.
O tom pravém monumentu
Nebylo kakao a táta kreslil. Za velkým oknem posedávali vrabci. Začal si tedy kreslit ptáčky. Z načrtnutých kreseb vznikla řada talířů. A taky plastiky, veliké jako ti vrabci „Jsou to jediné sochy, které dělám v životní velikosti.” říkával táta.Myslím, že do té věty schoval celý svůj vztah ke světu. A moudrost profesora Pokorného, k němuž v pětačtyřicátém chodil do ateliéru monumentální plastiky. Když se jednou při modelování aktu táta i se stojanem otočil zády, že ho to ruší a že on raděj dělá zpaměti, pochopil pan profesor, že získal svérázného žáka. Odpustil mu povinné práce a zval ho k sobě do ateliéru. Sochal tam zrovna „Sbratření”. Usrkl červeného, které můj tatínek přinesl, a pak pokýval hlavou: „Sokole, ty si stejně najdeš svou vlastní cestu.”
O hrnkových receptech
Táta tu cestu hledal pohledem do světa. A našel ji nakonec tak, jako ji nacházejí ty nejlepší a nejspokojenější kuchařky – mezi hrnci a hrnky vlastní kuchyně. Těch hrnků – vlastně cukřenek z bazaru u Bulhara – bylo víc než tři stovky. Na každé cukřence bylo číslo. To odpovídalo vypálenému vzorku glazury na velikém dřevěném platu. Když jsem někdy otravoval, učinil mě otec asistentem. Přinášel jsem podle jeho pokynů číslované vzorky a on je kladl na stůl. Pokuřoval, díval se přimhouřenýma očima na panáka z režné hlíny a všelijak ty čtverečky přehazoval. Nemohl zkoušet a dolaďovat kontrasty a valéry tak, jak to dělají malíři na plátně. Musel si představit, co z bělových a šedavých glazur, které hustě a tlustě nanese na hliněný střep, vznikne v žáru pece.Chtěl jsem taky glazovat. A hned jsem chytil záhlavec: „Štětec musíš pečlivě vypírat a nikdy, NIKDY! nesmí přijít glazura na glazuru.” Ctil jsem a ctím slova svého otce. Tím víc, když vím, že o dvacet let později stále pečlivě pral štětce. A vesele kladl dvě, tři, někdy i čtyři glazury na sebe. Glazury, polevy, barvítka, skloviny a tavidla, to byla vždycky jeho vášeň. V životě neschraňoval nic jiného než tyhle zvláštní směsi. Kupoval je z oficiální nabídky Díla. Sbíral pozůstalosti starých hrnčířů a keramiků. Dostával často zajíce v pytli. Zaplatil a teprve pak zkusil vzorek v ohni. Když byl spokojen, přidělil mu hned číslo a místo na polici. Když nebyl, mávl rukou: „Však on si počká.” Glazury čekaly. Některá rok a některá třeba dvacet let.
Jednou za čas udělal otec mezi cukřenkami revoluci. A z čekajících vzorků sestavil novou sadu. Pídil se víc instinktem než chemickými vzorci a z nevzhledných prášků byl náhle poklad odstínů a barev. A táta měl zas čím glazovat.
O tichém cinkání
Když už byl trochu starší, měl v dílně pomocníka. Na těžkou práci s hlínou, na nakládání a vybírání pece, na dobré partnerství a taky na kus řeči. Pec jela přes noc (sám už táta tolik nepálíval) a ráno ji pan Štych anebo Milan „odvětrali”. V deset, když táta přicházel, stáli už panáci na stole před pecí. Chladli, a jak se hlína smršťovala, ozývalo se tichounké cinkání. Táta si nesundal ani kabát a už byl u nich. Přejížděl to nadělení pomalu očima. Vzal kousek do ruky a ve světle s ním pohnul. Sledoval, jak se sklovitá vrstva dělá na vypouklině, jak temní ve výduti. Jak snáší hladkou a jak vidličkou rozrušenou plochu. Při tom si polohlasně hvízdal a hlína k tomu tiše cinkala.O plivnících pro všední den
Plivník. To slovo vrátil světu Radovan Krátký a taky Karel Michal v Bubácích pro všední den. Myslím si ale, že princip plivníka táta nosil v sobě už dávno. Někdy z roku čtyřicet čtyři je modrá destička, na které světu žehná usměvavý děda a dole pod ním prchá začmouzený čert. A aby bylo na všechny strany jasno, je mezi nimi nápis „Pámbu s náma a zlý pryč!”. Bohy a bůžky, patrony i světce táta modeloval bez ustání. U méně známých svatých se pídil po správném “funkčním zařazení” a také po přesných atributech.Po svém udělal Jakuba, Petra i Jidáše, Františka z Asissi. Kryštofa, patrona řidičů, pár Cecílií pro známé muzikanty o taky svatého Klimenta pro Františka Nepila. Víra, že kus hlíny může přinést štěstí, se překulila v plivníky a líbezníky. Ti později dostali druhová jména a s nimi další, speciální určení. Vymýšlel všechno s takovým gustem, že na plivníky sám začal věřit. Ujišťoval nás; „Plivníci to zařídí.” A plivníci zařizovali, že jsme se někdy nestačili divit. Spálili pec. Když to nebylo nic platné, zlomili tátovi ruku. A teprv pak doktoři zjistili, že zhruba pět minut před infarktem.
O jednom úsměvu
Tátův ateliér byl někdy pěkný jarmark. Kdo šel kolem, chtěl chvíli posedět. A bylo těch milých lidí tolik, že otec občas nestačil ani sáhnout na hlínu. Každý, kdo prošel ateliérem, tam něco nechal. Ten slovo a gesto, ten zas výraz anebo podobu. Po čase jiní lidé zálibně převalovali v ústech nová jména a v rarášcích, čertech, klaunech i hastrmanech nacházeli rysy svých blízkých i dobromyslné karikatury těch, kteří jim příliš nevoněli.Paní Fabiánová si našla mezi tátovými panáky Bohouška Záhorského. Režisér Klos vytáhl z police Kadára. I moje maminka si jednou nesla domů klauna s housličkami. Táta ho udělal, když byla dlouho v nemocnici. Dal mu svou tvář a taky jméno Plakanini. Nikdo už nespočítá, kolikrát modeloval, kreslil a ryl Adama s Evou. A nejen pro to, že je to hrnčířský cechovní znak. Dával tím možná světu na vědomí, že na práci s hlínou musejí být dva:
On, aby dával, a ona, aby přijímala. On, aby přicházel, a ona, aby čekávala. On, aby se – když ho nikdo nevidí – vztekal či byl smutný, a ona zas, aby se usmívala.
Má maminka se dokázala usmát vždycky, když to bylo třeba. A po ní se smějí všechna tátova sluníčka.
Jan Kutálek ml.